Naše první vystoupení
Naše první vystoupení
(Chodníčky k domovu-Opava 25.3.2007)
Hned na úvod zvesela: Nevím, čí to byl nápad jet do Opavy-města krásného, leč poněkud bláznivého. Vystoupení jsme ale odsouhlasili a tak jsme dobrovolně podepsali rozsudek bláznů. Výborně jsme zapadli!:-) V případě neúspěchu jsme to totiž mohli rovnou zapíchnout v místní psychiatrické nebo protialkoholické léčebně.
Blížila se hodina odjezdu... a jako vždy pár muzikantů stále chybělo. Tato nemilá situace vedoucího taneční složky hóóódně znervóznila narozdíl od vedoucího muziky, jenž je po dlouholetých zkušenostech s nimi v této šlamastice jako ve svých botech. Jo, jo, Pažout a spol opět přišli pozdě!!!
Abychom udělali panu Tichému radost, rozhodli jsme se pro starou hru (známou odrhovačku :-)) "Pějme píseň dokola". Hra měla vyloženě didaktický fixační záměr - přeloženo do normálního jazyka - zpívané písně byly seřazeny ve stejném pořadí jak měly být předvedeny na vystoupení. Vbili jsme si do hlavy jak pořadí tak samotná slova.
Během cesty se navázaly nové přátelské kontakty a zbyl čas i pro modeling. (Holky pózovaly pro Filipa jako dravé...). Kolo nám neupadlo, řidič naštěstí nespáchal "kamikadze" přestože měl na hlavě bílý pásek s japonským znakem. Cestou jsme se dokonce několikrát sázeli, kdy už navštívíme travnaté pláně mimo svodidla. Ničeho podobného jsme se nedočkali a tak jsme naštěstí (pro některé z nás spíš bohužel) mohli obšťastnit porotu.
Před vstupem do šaten jsme se zúčastnili nedobrovolné honičky po místních "katakombách". Organizátor první skupinku zavedl do šaten avšak na druhou (neméně důležitou) část souboru (opět muzikanty) krapet pozapomněl a ti tak byli odkázáni jen na svůj instinkt (na mizivé úrovni... :-)) Běhali s nástroji po celé budově a nebýt našeho informovaného a vždy připraveného pana Tichého, tak pokud by neumřeli, bloudili by tam dodnes...
Následovalo rychlé převlékání. "To je moje halenka!" "Co to, toto, ty máš moji sukni!!" (Ještě že si kluci nezaměnili trenky) Vstup do šatny se stal zdraví nebezpečným - zmíním jen dva slova: chaos a smrad... Lak na vlasy některým zalepil i oči. Kyslíku ubývalo čím dál víc a tak jsme postupně vypadávali na chodbu. Zde se také konala zkouška.
A pak to přišlo. My (vidlócy z Lomné) hlučíme (možná i bzučíme) před dveřmi sálu. Cedule "Nehlučit" byla do pěti vteřin otočena. Náhle se dveře otevřely..., díky světlům reflektoru vstup připomínal cestu na onen svět..., mikrofony zapískaly a už se jelo (zatím ne do léčebny...). Tanečníci končili dříve než muzika a naopak, s každou další písní se situace lepšila a mít jich na programu tak 40, určitě by se nám povedlo skončit na chlup stejně. :-) U poslední písně oči porotců svítily radostí, jen nevíme, jestli jsme byli tak dokonalí anebo byli raději, že se náš výstup blíží ke konci.
Z pódia jsme vylítli jako draví a hrůzou ani nedýchali. Všichni tři vedoucí už na nás čekali a my nevěděli, co pro nás bude horší: zda hodnocení poroty anebo křik pana Tichého...(ten se samozřejmě nekonal) Zbyly mu jen síly na slova: "Dobre, děcka..., běžte se převlíkat..."
Vedoucí šli do boje hned po tom, co se porota poradila a my jsme jen čekali na jejich návrat. Těšili jsme se domů a tak se nástup do autobusu tentokrát obešel bez zdržení (proč asi..., i Pažout a spol. jsou taky jenom lidi...) a s dobrým pocitem jsme zamávali místnímu kinosálu.